John Mucha: Dědeček věřil, že jedním z účelů umění je zušlechťovat lidem život

Nejen o slavném dědečkovi, Slovanské epopeji, rodinné sbírce, ale i o vztahu k fotografii a užitému umění

S Johnem Muchou se setkáváme v domě pražské kapituly na Hradčanském náměstí, kde vnuk slavného malíře vyrůstal. S širokým úsměvem nás vítá ve dveřích a začíná svůj barvitý výklad. Kráčíme po kamenné dlažbě, jež pamatuje Jana Nepomuckého, míjíme původní náčrty Slovanské epopeje a celou sbírku relikvií. Mimo jiné harmonium, po jehož strunách kdysi v Paříži tančil Alfonsův přítel, světoznámý malíř Paul Gauguin. Společně procházíme impozantními prostorami domu, který se v padesátých letech minulého století stal útočištěm a soukromou galerií rodiny Muchových. „Rodiče se snažili, aby měl nádech dědečkova ateliéru,“ vysvětluje a ukazuje na obraz v salónku. „To je dědečkův ateliér ve Val-de-Grâce. Můžete posoudit, jestli se jim to povedlo. Támhle stojí harmonium, na které dědeček hrával. A tento speciálně upravený stolek s miniaturní klaviaturou a zásuvkou na líčidla je opravdový skvost. Patřil Mozartovi. Jestli na to hrál, nevíme. Říkám tomu Mozartův laptop,“ směje se. „Dědečkovi stolek věnovala operní herečka a zpěvačka Sarah Bernhardt.“ Jsme obklopeni díly Alfonse Muchy a díky Johnovu vyprávění jako by tu byl s námi. K interview usedáme ke kulatému stolu uprostřed salónu.

Svého dědečka jste osobně nezažil, mnohé jste se však dozvěděl od svého otce a prostřednictvím dědečkových poznámek, korespondence i samotného díla, které v rámci nadace spravujete… Kdybyste ho měl představit pár slovy, jaký byl?
Extrémně pracovitý a zároveň osobitý. Uvedu příklad: dědeček byl katolík, a když ho církev požádala, aby namaloval Pannu Marii, udělal to po svém. Postavy na obraze „polidštil“, a navíc použil pohanský symbol dlouhého života – ještěrku. To byl typický on, jednoduše házel pozitivní věci dohromady, hranice ho nezajímaly.

Zřejmě v něm byla silně zakořeněna svoboda. Co pro vašeho dědečka znamenala? A co znamená pro vás?
Co znamenala svoboda pro dědečka, nad tím bych se musel opravdu zamyslet. Ale když udělovalo město Chicago u příležitosti výročí založení Československa tři zlaté medaile osobnostem, které byly z amerického pohledu zásadní pro vznik samostatného státu, jedním z oceněných byl právě Alfons Mucha. Předpokládám tedy, že pro něj byla svoboda velmi důležitá. A pro mě je velice důležitá rovněž. Svoboda slova a myšlení. A respekt k obojímu. Řeknu vám takovou zvláštní historku: koncem minulého roku se mě v jednom velkém rozhovoru ptali, jaké je žít ve Velké Británii. Musel jsem přiznat, že někdy přemýšlím o tom, jestli nežiju v zemi, kterou jsem opustil v roce 1966. Za fašismu i komunismu jsme přesně věděli, na které straně stojíme. Dnes to nevíme. Někdo proti mně například rozjede kampaň na Facebooku, a jak se říká, budu „canceled“. Pro mě je ale svoboda to, že se můžu svobodně vyjadřovat. To v Británii, zejména na univerzitách, dnes možné není.

S dědečkem tedy máte hodně společného. V profesním životě jste se však vydal vlastní cestou a byl jste více než úspěšný, přesto jste se rozhodl ukončit kariéru bankéře a po smrti otce zasvětit svůj život péči o dílo Alfonse Muchy a šíření jeho odkazu prostřednictvím nadace Mucha. Bylo to těžké rozhodování?
Nebylo. Měl jsem štěstí, že jsem byl jedním ze zakladatelů pobočky, jejíž vedení mělo blízký vztah k umění. Když otec zemřel, vysvětlil jsem šéfům svou situaci a dohodli jsme se na podmínkách, za kterých jsem se mohl věnovat i nadaci. Rozhodnutí věnovat se této činnosti naplno padlo dva roky potom. S bankou jsem nicméně v kontaktu nadále a myslím, že mé pracovní zkušenosti mi později pomohly při zakládání nezbytných struktur v nadaci.

Nadaci Mucha jste založil se svou matkou Geraldinou v roce 1992 s cílem shromáždit a šířit umění Alfonse Muchy. Vnímáte to podobně jako dědeček, tedy jako své poslání, potažmo práci pro národ?
Asi to bude znít pompézně, ale jsme vlastně jednou z kulturních vizitek České republiky. V tomto smyslu pokračuji v dědečkově odkazu. Vždycky říkal, že účelem jeho umění není bořit, ale stavět mosty. Myslím, že v dnešní době je to poselství obzvlášť důležité a dědečkův odkaz je v tomto směru velice relevantní. Nejedná se o staré umění, naopak je to umění, které se dívá dopředu.

Kolik děl nyní sbírka Mucha Trust zahrnuje?
Jedná se zhruba o tři tisíce děl. Některé jsou kulturní památkou České republiky, ale najdeme v ní i méně hodnotné náčrty a skici. Nedílnou součástí jsou fotografie, jichž je přes čtyři tisíce. Vznikaly od roku 1885 až do dědečkovy smrti.

Vím, že i vy jste zvažoval dráhu fotografa. Věnujete se fotografii jako svému hobby?
Ano, s fotoaparátem si hraju pořád. Snažím se zachycovat zejména atmosféru: například prázdnou lavičku, jako by někdo před chvílí odešel, nebo pokoj s otevřenými dveřmi… Zkrátka takové scény, které jsou charakteristické svou atmosférou.

Ve světě už proběhlo ve spolupráci s nadací Mucha přibližně sto výstav. Kterou byste vyzdvihl?
Jednou z nejpovedenějších byla ta ve Valdštejnské jízdárně uspořádaná na žádost pana Vystrčila u příležitosti českého předsednictví v Radě EU. Myslím, že to byla jedna z nejlepších výstav vůbec.

Kariéru Alfonse Muchy kdysi odstartoval plakát pro herečku Sarah Bernhardt. Po jejím turné po Americe se plakáty rozšířily do celého světa a jejich obliba přetrvala dodnes. Po generace oblíbené motivy z Muchových plakátů se stále řadí k těm nejoblíbenějším u nás i ve světě. Proč si myslíte, že to tak je, v čem tkví jejich síla?
Na toto téma bychom mohli vést dlouhou filozofickou debatu. Odpovím z pohledu starého člověka, který ne všem současným věcem rozumí, ale porozumět se snasží. Veškeré technologie jdou velmi rychle dopředu, jsme stále více informovaní, v lepším spojení, díky sociálním sítím máme více přátel… Tady však vidím velký otazník. Ve Velké Británii provedli rozsáhlou studii týkající se osamělosti a z té vyplynulo, že dnes nejosamělejší lidé jsou ti ve věku od 15 do 30 let. Proč? Máme tisíce přátel na Facebooku, ale opravdové přátele, osobní kontakty, lidské vztahy? Mladí lidé jako by už ani nevěděli, jak na to. Myslím, že je to z velké části způsobeno technologiemi, a to se snažím změnit právě pomocí dědečkova odkazu. Věřím, že výtvarné umění nabízí lidem něco, co jim umožňuje vymanit se z vlivu technologií, podobně jako hudba.

Dědeček i vaše matka měli k hudbě silný vztah. Zdědil jste lásku k ní i vy? A co posloucháte?
Poslouchám hlavně klasickou hudbu, a protože jsem dítě šedesátých let, vracím se samozřejmě ke „klasikům“, jako jsou Beatles, Rolling Stones a další.

V průběhu minulého století vznikla celá řada produktů s motivy děl vašeho dědečka. Vy sám od roku 1995 spolupracujete na tvorbě papírenského a dárkového sortimentu s těmito motivy se společností PRESCO GROUP. Od té doby se uskutečnily desítky výstav po celém světě, prodaly se miliony kusů kalendářů, diářů, notesů a dalších předmětů pod značkou Presco Publishing, nyní Notique. Dá se říct, že se tak splnilo jedno z přání Alfonse Muchy, a sice dostat umění k obyčejným lidem a prezentovat českou produkci po celém světě?
Ano, jednoznačně. Produkce PRESCO GROUP je o to důležitější, že je velmi kvalitní – ve světě najdeme řadu podobných výrobků, které však kvalitní nejsou. Vážím si také jejich slušnosti. Na začátku naší spolupráce byla značka Mucha z hlediska legislativy mimo copyright, takže ji mohli použít bez našeho vědomí, nicméně se tak nestalo. Vše jsme probrali a rozjeli skvělou dlouholetou spolupráci.

Máte přehled o tom, které z produktů se prodávají nejvíce?
Dnes jsou to hlavně kalendáře, pohlednice, litografie, upomínkové předměty a knihy.

Říká se, že v Muchovi žilo hned několik umělců. Ve sbírce jeho děl tak najdeme nejen malby, grafiky, kresby, fotografie, ale jak už jsme zmínili, věnoval se i užitému umění (plakáty, obalový design…). Je známo, jaký měl sám Alfons Mucha vztah k užitému umění a jak jej vnímal?
Věřil, že jedním z účelů umění je zušlechťovat lidem život, což vlastně art nouveau, u nás známé jako secese, dělá. Na druhou stranu ač dědečka velmi proslavily především plakáty, on sám si o tom moc nemyslel. Pro něj bylo mnohem důležitější myslet na svůj národ, což potom vrcholí Slovanskou epopejí. V tomto smyslu byl vždy velký vlastenec.

Vy žijete trvale v Londýně. Jaký máte vztah k Česku a k dědečkovým rodným Ivančicím?
Ve mně se snoubí česká, respektive moravská a skotská krev. A tak míst, která mi přirostla k srdci, mám na světě hned několik. Jedno je ve Skotsku – jde o rodný dům mých předků. Náš skotský rod je totiž velmi starý. Další fantastické místo, které jsem navštívil díky tamní oblibě dědečkova umění, je ostrov Naošima, kde rád podnikám buddhistické poutě. A konečně Jiřetín pod Bukovou u Jizerských hor, kde máme chalupu a kde jsem strávil asi nejvíce času. Obecně mám ale možná nejraději Moravu. V jistém smyslu jsou si podle mého Moravané a Skotové dost podobní. A pokud jde o místa, k nimž měl vztah dědeček, koncem předminulého roku mě napadlo založit Muchovu stezku, jejíž koncepcí je navštívit lokality, kde se pohyboval či žil Alfons Mucha, a každý rok přijít s něčím novým, například propojením umělce s krajem nebo prostorem, s dětmi… Těmi zásadními jsou samozřejmě Ivančice a Moravský Krumlov. Pak také Mikulov, letos byla velká akce v Piešťanech, další samozřejmě ve Francii. V plánu jsou i země jako Španělsko, Německo, Rakousko, Itálii, Bulharsko či Amerika.

Vraťme se ke Slovanské epopeji, nejvýznamnějšímu a nejrozsáhlejšímu dílu vašeho dědečka, jež ve dvacátých letech minulého století daroval Praze. Ovšem pod podmínkou, že pro ni město vybuduje důstojné výstavní prostory. To se však nestalo, a tak byla plátna roku 1963 zapůjčena Moravskému Krumlovu, kde visela do roku 2011. Po desetileté pauze se tam pak vrátila a k vidění jsou zde dodnes. Jak jste spokojen s aktuálním umístěním epopeje?
Velmi. Vždy jsem však usiloval o naplnění dědečkova přání a podmínky, s níž epopej věnoval Praze, tedy aby město vybudovalo výstavní prostory odpovídající velikosti a charakteru díla. Společně s Moravským Krumlovem jsme se zasadili o to, aby Praha nepropůjčovala epopej do světa, aby se dílo neničilo. To se díky soudnímu sporu s Prahou a zajištění vystavovacích podmínek ze strany Krumlova podařilo. Za to jsem vděčný, protože kdybych se nesoudil, epopej by procestovala svět a už bychom nemohli dohlédnout na to, aby se neponičila. Jedná se o dvacet velkoformátových pláten, která jsou velice křehká a vyžadují speciální péči. To bylo problematické i při vystavení epopeje ve Veletržním Paláci v Praze. Po letech sporů a snah o dohodu jsme se letos s magistrátem konečně shodli a domluvili se na vybudování výstavního centra v pražském paláci Savarin. Zde budou plátna poprvé vystavena tak, jak dědeček zamýšlel. Tady na mém stole vidíte dvacet malých fotografií, obrázků slovanské epopeje, které dědeček pořád přehazoval, až se dopracoval k finální verzi pořadí jejich vystavení. V tomto pořadí ale plátna nikdy vystavena nebyla.

Fotografie tedy sloužily nejen ke zdokumentování předmětů a objektů, které dědeček maloval, ale rovněž k vizualizaci výstav?
Ano, přesně tak. Výstavu v Savarinu chceme pojmout trojrozměrně – začlenit dědečkovy poznámky, fotografie nebo předměty z jeho osobního života a tvorby, například toto harmonium, nábytek…

Nedílnou součástí běžného vybavení Alfonse Muchy byl vedle fotoaparátu také zápisník, jejž ve velké míře využíval k zachycení svých myšlenek, nápadů a postřehů. Jak toto klasické médium využíváte vy?
Plně. Myslím, že je důležité, aby si lidé v dnešní uspěchané době našli čas na psaní, ať už se jedná jen o utříbení myšlenek a plánů, o deník, nebo knihu. Teď trochu odbočím do Británie: do doby pandemie lidé kupovali méně a méně knih, pořizovali si čtečky, zatímco během covidu a nyní jich začali kupovat více. Proč? Zní to zvláštně, ale myslím, že jde o ten fyzický kontakt, možnost se na knihu podívat, opětovně se k ní vracet. A tak je to i s našimi poznámkami.

Jaký odkaz lze obecně vyčíst z dědečkových deníků, dá-li se to vůbec říct?
Na plánované výstavě v Savarinu budou jeho deníky a další psaný materiál k vidění. Často se zabýval otázkou směřování lidstva a jeho budoucnosti. Jeho osobní filozofie se odráží také ve Slovanské epopeji, kterou začínal tvořit jako vlastenec v době, kdy již Čapek a další významní lidé té doby projevovali vůči myšlence slovanství určitou skepsi. Když si epopej dobře prohlédnete, zjistíte, že i u dědečka se pojetí vlastenectví v čase mění. Vždyť ji také tvořil téměř dvacet let! Není to předně o nás Slovanech, ale o lidstvu obecně. Po epopeji pak odkrýval gigantický triptych, z nějž po druhé světové válce zbyly jen tři malé studie, kulturní památka České republiky: Věk rozumu, Věk lásky a Věk moudrosti. Ten posledně jmenovaný je nejdůležitější. Je to doba, kdy už nejsou žádné národy – a to je absolutní destilace dědečkova odkazu. Platí to i dnes a bude platit navždy.